Zatímco pravidla pro užívání výplatních otisků v mezinárodním poštovním provoze byla stanovena, v Československu se stále čekalo, kdo zvedne pomyslnou rukavici. Ve velkých institucích a společnostech určitě věděli z došlé korespondence ze zahraničí, že některé zásilky jsou vypláceny jiným způsobem než známkami. Možná si jejich představitelé uvědomovali, že to má nějaký racionální důvod. A možná také očekávali nějaký impuls od Ministerstva pošt a telegrafů. Nestalo se. A na scéně se nakonec objevil Bohumil Jarolímek.
Jarolímek (1880-1960) ve svých 15 letech přišel do Prahy a nastoupil do učení k Antonínu Urbanovi do obchodu s papírenským zbožím. Protože byl aktivní a cílevědomý, vypracoval se v roce 1904 na obchodvedoucího. Dlouhá léta pracoval v obchodě a dosáhl pověsti slušného a poctivého obchodníka. Už před vypuknutím války začal uvažovat o samostatném podnikání. Zlom přišel se vznikem Československa. Majitel obchodu se rozhodl firmu prodat a protože neměl nástupce, zmínil se o této možnosti Jarolímkovi. 10.7.1920 ohlásil Bohumil Jarolímek, že bude v Karlově ulici 26 nově provozovat obchod se zbožím smíšeným, jak zněla úředně živnost provozující jak čistě papírenský závod, tak obchod s kancelářskou technikou. Vznikl Jarolímkův odborný závod papírnický pro písárny a kanceláře.
Dům v Karlově ulici 188/4 naproti kostelu sv. Salvatora Jarolímek zakoup
il. Tento dům byl průchozí na Anenské náměstí. Zde provozoval jeho bratr lékárnu a ze dvora byl vchod do dílen Jarolímkových mechaniků. Dosavadní papírenský sortiment rozšířil Jarolímek mimo jiné o tehdy žádané psací stroje. Vybral si značku Continental firmy Wanderer Werke AG Schönau bei Chemnitz.
Německé stroje byly spolehlivé a cenově příznivější než výrobky z USA, které se v té době v Praze nabízely. Jarolímkovi se dařilo, takže mohl získané prostředky reinvestovat. Vlastnil různé cenné papíry, např. několik set kusů akcií České průmyslové a hospodářské banky nebo výhodné státní dluhopisy.
Spojení se společností Wanderer Werke bylo šťastné. Produkovala vícerá zařízení pro kanceláře, a dokonce stavěla i automobily a motocykly vlastní konstrukce. Jarolímek tedy rozšiřoval sortiment a zvyšoval obrat. Na podzim roku 1925 se na korespondenci z Schönau místo známek objevila červená razítka. Jarolímek si uvědomil, že něco takového se v Československu nepoužívá. Od svého obchodního partnera se dozvěděl oč se jedná a začal spřádat myšlenky na možný prodej těchto strojů v Československu.
I zde „zapracovala“ šťastná náhoda. Nedaleko měla prodejní kancelář společnost Anker, u které koupila svůj výplatní stroj Francotyp společnost Wanderer. Zde se dozvěděl další podrobnosti související s používáním výplatních strojů: pravidla pro používání strojů, systém kontroly uživatelů, výhody pro uživatele i rámcově ceny těchto strojů. Nebylo toho málo a dnešníma očima se jeho záměr obchodovat s výplatními stroji jeví jako nesmírně odvážný. O fungování a provozu výplatních strojů měl Bohumil Jarolímek v této chvíli v této chvíli informací dost. S nabytými poznatky se vydal do boje na několika frontách. Ty nejtěžší ho čekaly v nově (1.1.1925) vytvořeném státním podniku Československá pošta, jehož generálním ředitelem se stal JUDr. Fatka. (Ten se současně stal v období 18.3.-12.10.1926 ministrem pošt a telegrafů v druhé úřednické vládě Jana Černého).
Schválení výplatních strojů do poštovního provozu bylo nezbytným předpokladem pro další kroky. Úředníci věděli o těchto strojích pramálo a současně museli dát najevo svou autoritu, neboť bez schválení na ministerstvu žádné stroje nebudou. Na druhou stranu již bylo z okolních zemí zřejmé, kam se ubírá vývoj. Diskutovalo se tedy o mnoha podstatných i podružných okolnostech, přičemž zásadním bodem bylo zamezení zneužití. Na ministerstvu bylo nakonec rozhodnuto o třístupňové kontrole. Ke schválení výplatních strojů Francotyp A a B s tří nebo čtyřmístnou výplatní hodnotou došlo teprve v pozdním létě a z textu je zřejmá určitá formulační nejistota. Ty diskuze o provozních záležitostech i technických parametrech se potom vedly ještě několik let po schválení prvních výplatních strojů do provozu.
Jarolímek nechal přeložit Podmínky pro užívání výplatního stroje z němčiny. To je dokument, který s detailními obměnami vyšel v mnoha nákladech (s drobnými změnami) a uživatelé výplatních strojů jej podepisují dodnes. Z nich je patrné, že stroje, byť v držení privátních uživatelů, jsou pod vícestupňovou kontrolou poštovních orgánů. „Podmínky“ samozřejmě muselo vydat MPT, takže úředníci v Jarolímkově podkladu pozměnili některé nepodstatné formulace, aby prokázali svou autoritu. Podmínky potom byly schváleny, čímž byl položen základní kámen pro vztah mezi Československou poštou a uživateli. S předběžnou smlouvou o dodavatelství výplatních strojů pro uživatele v Československu se Jarolímek musel postarat o vstupní kapitál a potencionální zájemce. Obrátil se na Českou průmyslovou a hospodářskou banku, kde byl akcionářem, a kde s úvěrem získal i prvního zákazníka. Byl vytvořen návrh štočku uživatele a byla odeslána objednávka firmě Francotyp. Ta připravila stroj včetně vyrytí štočků a jejich upevnění na tiskový válec. Banka se ke koupi stavěla s určitými obavami, proto se rozhodla pro menší stroj Bafra (Francotyp Berlin) s tím, že jej zpočátku bude využívat na zkoušku a teprve později se rozhodne definitivně.
Vzápětí se přihlásil další zájemce o výplatní stroj, PhMr. Václav Boháč – předseda správní rady PVV. Ten se rozhodl pro výkonnější stroj Francotyp Anker (výrobce Francotyp Bielefeld).
První provozní zkoušky obou strojů proběhly v průběhu června 1926. Není známo, že by byla zjištěna nějaká technická závada nebo nedostatek, který by bylo nutno řešit. Problém nastal pouze u pana Boháče, který aktuálně neměl finanční prostředky k úhradě stroje. Naštěstí byli v záloze jiní zájemci a byl tedy objednán štoček pro Živnostenskou banku, která převzala tento Francotyp A. V polovině července byly stroje po technické stránce připraveny k zahájení provozu. Čekalo se pouze na povolení ministerstva. Československá pošta však ještě řešila organizační záležitosti, přípravu prostor pro podávání zásilek a nakládání s nimi a samozřejmě i proškolení odpovědných osob. Již dříve bylo rozhodnuto, že prozatím budou zásilky všech uživatelů výplatních strojů podávány na zvláštní přepážce poštovního úřadu Praha 25.
z Bredovské ulice v místech písmene d