Úmyslně jsem napsal frankotypu, neboť tento termín se v našem jazyce objevil právě v souvislosti s instalací prvních výplatních strojů. Úředníci Ministerstva pošt a telegrafů (MPT) se pramálo zajímali o technickou stránku výplatních strojů, čili si nelámali hlavu ani s terminologii. Některý z nich viděl na obrázku stroj s výrazným nápisem Francotyp A a přijal to jako označení zařízení, tedy frankotyp. Od té doby byly výplatní stroje označovány tímto termínem ve všech úředních dokumentech poštovní správy i například na poštovních tiskopisech.
O rozšíření tohoto termínu se již postarali novináři i samozvaní odborníci z řad sběratelů.
Pokud chceme poznat začátky používání výplatních otisků u nás, musíme se pokusit o rekonstrukci minulosti z drobných střípků, které se dochovaly. Není to snadné a výsledek nemůže být dokonalý, protože se toho dochovalo opravdu málo. Proč k tomu došlo a proč nemáme poznatky o událostech doby relativně nedávné? Svou vinu na tom mají mimo jiné tehdejší protagonisté filatelie. Ve dvacátých letech byla filatelie vnímána nikoli jako dokumentace vývoje poštovnictví, nýbrž jako „věda“ o poštovních známkách (především nepoužitých), provázená spekulacemi, nejrůznějšími podvody a jejich odhalováním. Vše ostatní, co souviselo především s historií poštovnictví nebo provozem na poštovních úřadech bylo považováno za obory s filatelií nesouvisící. Polemika se odehrávala na stránkách odborných časopisů nebo na schůzkách v klubech sběratelů. O obsahu časopisů rozhodovali jedinci nebo úzká skupina přispěvatelů a ti nebyli nakloněni tématům mimo „filatelii“. O případných diskuzích mezi sběrateli se nám nedochovalo nic. Pouze v omezené míře můžeme dedukovat z drobných informací o sbírkách některých jedinců.
Datum 16.9.1926, kdy byly do provozu uvedeny první dva výplatní stroje, je významné nejen pro sběratele výplatních otisků, ale je to důležitý milník pro historii poštovnictví Československa vůbec. Odstartovala nová kapitola adjustace poštovních zásilek, kde byly poštovní úkony částečně přeneseny na odesílatele. Především v třicátých letech byl zájem o doklady této novinky významný a výplatními otisky se zabývala celá řada předních filatelistů, byť to příliš neprezentovali.
O substituci poštovních známek (případně hotovostní úhrady) a současně racionalizaci adjustace se diskutovalo již v posledních desetiletích 19. století. Konstruktéři přicházeli s různými nápady, z nichž některé byly poštovními správami také testovány. Již před Velkou válkou mohly v některých zemích společnosti i občané využívat zařízení k otiskování „znaků“ dokladujících úhradu poštovních poplatků. Nebyly to, až na výjimky, výplatní otisky (a stroje) jak je vnímáme u nás. Nejvíce různých systémů vzniklo v USA, a právě jejich zástupci prosadili projednávání možnosti používání otisků ze speciálních strojů i v mezinárodním styku na jednání UPU (Universal Postal Union – Světové poštovní unie).
První poválečný kongres UPU se konal od 1.10.1920 v Madridu. Od římského kongresu díky válečnému konfliktu a dalším problémům uplynulo 14 let. Po dvouměsíčním jednáním byla 30. listopadu 1920 podepsána delegáty Convention of Madrid (Úmluva) o 167 stranách a také Dodatkové dohody Světové poštovní unie o dalších 178 stranách. Detaily byly dále rozpracovány v prováděcích předpisech. Kongres UPU se koná v intervalu 4 nebo 5 let a každý kongres přijímá novou Úmluvu, která ruší platnost staré. To je zřejmě příčinou proč staré dokumenty byly téměř ve všech zemích likvidovány. Nelze tedy přesně citovat především z prováděcích předpisů, které se vztahovaly na detaily používání výplatních otisků. Můžeme používat jenom nepřímé důkazy vyplývající z opatření v jednotlivých zemích.
Diskusi na Madridském kongresu logicky vedli především zástupci USA, kde již byla používaná řada systémů. Hlavním diskutovaným problémem při použití v mezinárodním styku byla možnost zneužití systémů. V USA společnost USPS rozšířila pojem metered mail na poměrně matoucí škálu poštovních zařízení. Na Kongresu nedošlo ke shodě na definici výplatního otisku ani stroje k jeho provedení, což bylo nakonec vyřešeno „garancí“ příslušných poštovních správ. A co bylo nakonec včleněno do Úmluvy?
Zásadní je článek 13. „Platba předem; odpovědky; osvobození od poštovného“:
Platba poštovného předem u každého popisu předmětu může být provedena buď pomocí poštovních známek platných v zemi původu pro korespondenci soukromých osob, nebo pomocí otisků razítkovacích strojů, oficiálně přijatých a pracujících pod bezprostřední kontrolou poštovní správy.
… a dále
Předpis VI:
Otisky vytvořené razítkovacími stroji musí obsahovat označení země původu. Musí mít jasně červenou barvu, bez ohledu na hodnotu, kterou představují … Otisky razítkovacích strojů musí být aplikovány v pravém horním rohu zásilky.
A ještě jeden článek Úmluvy je důležitý:
ČLÁNEK 30. Doba o platnosti úmluvy.
Tato úmluva vstoupí v platnost 1. ledna 1922 a zůstane v platnosti po dobu neurčitou.
Mám sice otisky z USA z doby před tímto datem, ale pouze na výstřižcích, jak bylo tehdy obvyklé. Z nich nelze prokázat použití v mezinárodním provoze. Dále bylo mimo jiné stanoveno (podobně jako u výplatních známek), že každá země, která se rozhodne pro frankování zásilek do zahraničí otisky razítkovacích strojů, musí zaslat tolik sad základního vzhledu otisků používaných pro tento účel, kolik je v daný moment členských zemí. Z centrály UPU jsou potom rozeslány jednotlivým poštovním správám.
